Práce v packhousu mi utíkala jako voda... člověk maká 10hod denně 6 dní v týdnu a mezitím tak maximálně uvaří na další den a vypije pár piv u televize... ale myslim, že přesně to jsem na začátek potřebovala, pořádnej zápřah, abych neměla čas přemejšlet nad blbostma... Navíc Trevelyans je tak obrovskej packhouse, že je tu najednou zaměstnáno cca 2000 lidí na WHS víza a to je taky výhoda, protože jsem v práci hned na začátku svojí cesty poznala spousty lidí, co jsou na stejný lodi, ve stejný situaci a musim říct, že jsem tu potkala i pár opravdových přátel, který hodně ovlivnili moje další cestování po Zélandu... ;-)
Výlet na Papamoa beach a Mt. Manganui
Jeden den volna jsme s Jardou vyrazili busem do Papamoy, kde je krásná pláž a odsud jsme se vydali pěšky do Mt. Manganui, což dalo na cca hodinovou procházku po pláži... Je tu ráj surfařů, takže rozhodně bylo na co koukat...
V Mt. Manganui jsme si vyšlápli Mt. Mauao odkud je nádhernej výhled na celý město a okolí, užili si západ slunce v přístavu a... nechali si ujet poslední bus do Te Puke! :-D šťastlivci... tak jsme chvilku zkoušeli stopovat, ale beznadějně a tak jsme zkusili zavolat chlapíkovi z kempu, co nás vozí na nákupy, jestli by pro nás mohl zajet a on že v pohodě... :-) Tohle na Zélandu fakt miluju, jak jsou tu všichni ochotný...
Day off a poprvé sama mezi cizincema
Další den v práci mě jeden kamarád z Uruguaye, Agustin, zval k němu domů, ať k nim vyrazim posedět a pokecat... no a jelikož mi to opakoval skoro každej den, začala jsem nad tim přemejšlet, že když se budu bát a pořád odmítat všechny pozvání mezi lidi, nikdy se anglicky nerozmluvim... No a tak jsem zatla zuby a poprvé souhlasila! Další den jsem teda po práci, vybavená slovníkem, vyrazila s ním do jejich baráčku, kde bydlel ještě s dalšíma asi 10 klukama a holkama... No strach jsem z toho měla, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, že? A tak sem si dala pivo a zkoušela se všema komunikovat...a ve výsledku to ani nebylo tak těžký. Jejich angličtina naštěstí nebyla tak složitá, takovej lehčí level pro začátečníka jako já... rozumněla jsem víc než polovinu toho, o čem mluvili, ale zase když jsem já chtěla něco říct, byla to hrůza, protože jsem pořád listovala ve slovníku... Agu se mnou ale měl trpělivost a ve výsledku jsme se spolu asi 2 hodiny bavili o našich rodinách a životech doma, což pro mě bylo už jako být na vyšším levlu... :-D
Po tomhle večeru jsem ze sebe měla mnohem lepší pocit a začala si říkat, že to půjde!!! Jenom se nebát a neodmítat žádnou příležitost, která mi zkříží cestu...
Jeden den volna jsme s Jardou vyrazili busem do Papamoy, kde je krásná pláž a odsud jsme se vydali pěšky do Mt. Manganui, což dalo na cca hodinovou procházku po pláži... Je tu ráj surfařů, takže rozhodně bylo na co koukat...
 |
| Papamoa beach |
 |
| Mt. Manganui |
 |
| Mt.Manganui - sunset |
Day off a poprvé sama mezi cizincema
Další den v práci mě jeden kamarád z Uruguaye, Agustin, zval k němu domů, ať k nim vyrazim posedět a pokecat... no a jelikož mi to opakoval skoro každej den, začala jsem nad tim přemejšlet, že když se budu bát a pořád odmítat všechny pozvání mezi lidi, nikdy se anglicky nerozmluvim... No a tak jsem zatla zuby a poprvé souhlasila! Další den jsem teda po práci, vybavená slovníkem, vyrazila s ním do jejich baráčku, kde bydlel ještě s dalšíma asi 10 klukama a holkama... No strach jsem z toho měla, ale kdo se bojí, nesmí do lesa, že? A tak sem si dala pivo a zkoušela se všema komunikovat...a ve výsledku to ani nebylo tak těžký. Jejich angličtina naštěstí nebyla tak složitá, takovej lehčí level pro začátečníka jako já... rozumněla jsem víc než polovinu toho, o čem mluvili, ale zase když jsem já chtěla něco říct, byla to hrůza, protože jsem pořád listovala ve slovníku... Agu se mnou ale měl trpělivost a ve výsledku jsme se spolu asi 2 hodiny bavili o našich rodinách a životech doma, což pro mě bylo už jako být na vyšším levlu... :-D
Po tomhle večeru jsem ze sebe měla mnohem lepší pocit a začala si říkat, že to půjde!!! Jenom se nebát a neodmítat žádnou příležitost, která mi zkříží cestu...
Práce v packhousu
V práci je někdy fakt šílenej busy day a pak, když jde linka pomalu, tak je zas nuda a neutíká to… člověk si nevybere no. Po týdnu práce mě přeložili na jinej shed a tam sem si já blbec první den stoupla k double lince!!! Řikám vám, takovej fičák, to ste neviděli! Člověk se za celej den ani nepodrbe! Navíc na tý lince musim ručně přehazovat dvířka u pásu (proto je to „double line“) a občas se to prostě nedá stihnout, ani kdybych se rozkrájela… a tak se mi hned první den z linky začlo valit kiwi jak lavina a ta mašina, jak je stará, začala pod tim náporem to kiwi sekat!!! Takže se na mě valily kusy rozsekaných kiwi a já musela zmáčknout help tlačítko, přiběhli další 3 lidi na pomoc, včetně supervizorky, ale stejně se nakonec musela zastavit celá linka a všichni v packhousu čekali, až to dáme dokupy… :D hahaha, v tu chvíli bych tam mohla podávat čerstvej kiwi-juice, to vám povídám :D No byla jsem z toho slušně vykulená! Když se mi to samý stalo i druhej, třetí a čtvrtej den, už mě to ani nepřekvapilo (naopak sem dokonce dopředu poznala, že se to blíží a rovnou volala o pomoc! :-D)
Čtvrtej den sem ale z toho supertempa byla tak vyřízená, že sem ráno přišla dřív a stoupla si k jiný lince…dělali to tak vlastně všichni... Radovala jsem se, jak jsem nad tim vyzrála, jenže po 2 hodinách přišla supervizorka a poslala mě zpět k tý dablovaný, že prej ji umim obsluhovat a nikdo jinej to dělat nemůže, protože není tak rychlej! Néééééé L
Sice teda milá pochvala, ale pěkně na škodu! Grrrrr! No a tak sem další dva dny sekala kiwi a chytala z linky místo celýho ovoce kiwidžusík…
Šestej den už sem myslela, že do tý práce ani nedojdu a tak sem se zas postavila k jiný lince, ale supervizorka mě hned ukázala, že mám jít na double… Tak sem ji skoro se slzama v očích a připravenou větou z překladače, prosila, že už sem hrozně unavená a potřebuju vyměnit…ona mi na to něco řekla, ale já jí stejně nerozuměla a tak sem odevzdaně odkráčela ke svému „oblíbenému“ místu… Chvilku na to ke mně ale přišla jedna mladá maorka, že mi má pomoct. No tak fajn, aspoň tak. A za další 2 hodiny přišla supervizorka a řekla, že se máme vyměnit a já mám jít s ní. Ahaaaa, takže předtím mi asi pravděpodobně říkala, že na tu linku zaučím někoho jinýho! :D hurááá! J
Tak jsem s ní šla stranou a ona se mě ptala, jestli rozumím eng – já na to, že když mluví pomalu tak jo a ona jestli prej umim počítat :-D Tak říkám, no jasně že umim počítat, haha, a tak mě poslala na counting, což je jakoby vyšší level práce a rozhodně větší pohoda!
Juhuuu, to jsem asi dostala za odměnu, že jsem to těch 6 dnů na dablu vydržela J Sice sem teda na začátku byla trošku v rozpacích, protože když mě na counting zaučovali, rozuměla sem tak třetinu toho co mi říkali, ale všechno jsem odkejvala a bedlivě sledovala, co mám dělat a případně se na všechno znovu 3x ptala :-D no moje práce teď spočívá v tom, že chodim a kontroluju, jestli jdou z mašin správný počty kiwi do správnejch typů krabic a zapisuju to do tabulek… J Tahle pozice je líp placená, ale normálně to dělá jedna místní paní a jedna Kaliforňanka co tu žije a já jsem stále vedená jako packer, takže žádný money navíc… škoda :-/ Já jim jenom za odměnu můžu pomáhat... No ale pořád lepší práce než packing u dvojitý linky! ;-)
Bohužel jsem tohle dělala jen dva dny a pak se zas vrátila ke svému oblíbenému balení :-D Ovšem pouze na 3dny, jelikož nám pak oznámili, že další den je náš poslední, protože sezóna kiwi byla letos špatná a skončila předčasně… No pěknej šok, to vám povim… Počítala jsem ještě tak s týdnem práce, minimálně... L
A tak po dvou odpracovaných týdnech moje kariéra packera skončila… a já to zrovna začínala milovat! :o)
